Ekologická exkurze ZŠ v rakouském národním parku Wien-lobAU

24. září 2009

Protože je naše škola častým návštěvníkem ekologického školícího centra Jezírko v Soběšicích, dostali jsme letos mimořádnou nabídku na jednodenní zájezd do podobného centra v národním parku poblíž Vídně v rámci sousedských dnů s Rakouskem. Této akce se zúčastnily žáci třídy 3.A, 4.A a 5.A s paní učitelkou Karáskovou, Baborskou a Dohovou.

Jak se dětem exkurze líbila, si můžete přečíst z jejich krátkých zpráviček.

„Do Rakouska jsme jeli 3,5 hodiny autobusem s jednou přestávkou a zpátky taky. Když jsme konečně dojeli do Vídně, všechno už pro nás bylo přichystané. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina šla rovnou do lužního lesa, kterým protékala řeka Dunaj. Viděli jsme tam stromy ohryzané od bobra a krásného barevného ledňáčka. Pak jsme šli zpátky a tam jsme měli přichystanou svačinu: jablko, housku, salám, mrkev a džus. Po svačině jsme šli na hřiště a pak jsme hráli hry na ledňáčka, který nosil potravu svým mláďátkům. Také jsme si hráli na to, jak ledňáček chytá ryby ve špinavé a čisté vodě a na ledňáčka, co chytal ryby pod padákem. V Rakousku jsem byla poprvé, moc se mi tam líbilo a chtěla bych tam někdy zase.“
Jitka Večeřová, 3. A

„Každá skupina dětí měla svého průvodce a paní tlumočnici. Uvnitř budovy jsme viděli vycpaného kance na skateboardu (byl totiž na kolečkách), lišku, kačera s kačenou a bobra, co měl strašně hebkou srst. Také nám ukazovali jelení parohy a nechávali kolovat pytlíky, u kterých jsme měli poznat, co v nich je. V budově byly i záhadné obrazy, které vydávaly zvuky a my se měli rozhodnout, jaké to zvuky jsou. Venku jsme hráli pantomimu o zvířatech a poznávali stopy. Obešli jsme jedno slepé rameno Dunaje, kde jsme viděli v bahně otisky štětin od divokého prasete. Cestou jsme hráli hry – třeba na veverky – dostali jsme buráky, museli je dobře ukrýt a potom své oříšky najít. Na závěr dne jsme si všichni dohromady zahráli hru s kamínky. Stoupli jsme si do kruhu a ťukali jsme jako déšť. Postupně jsme se v ťukání přidávali a potom zase přestávali. Moc se nám tam všem líbilo.“
Magdalena Konečná, 4. A